Když se Polsko po sto čtyřiceti letech dělení vrátilo na mapy, ocitl se Stary Sącz v novosądeckém okrese Krakovského vojvodství. Bylo to městečko řemeslníků a železničářů a v obchodě udávali tón židovští kupci. Obyvatel přibývalo: kolem 4,8 tisíce roku 1921, kolem 6 tisíc roku 1939. Těsně před válkou stálo ve městě 956 budov. Rytmus života určoval trh, který se konal ve středu.
Městečko mezi válkami
Dvacátá a třicátá léta přinesla Sączi skromnou, ale zřetelnou modernost. Roku 1925 zahájila provoz v ul. Batorego 3 továrna na kožešiny a v letech 1928–1930 byla nad Moszczenickým potokem postavena elektrárna. Nový obecní hřbitov, otevřený roku 1909 a rozšířený roku 1917, sloužil stále většímu městu. Roku 1933 se Stary Sącz stal sídlem souhrnné obce s okolními vesnicemi. V Domě na Dołkach u rynku vedla vinárnu rodina Steireichů.
Město spravovali místní lidé. Ve dvacátých letech byl purkmistrem Edward Szayer, advokát a spoluzakladatel „Sokołu“, otec pěvkyně Ady Sari. Před válkou a v září 1939 úřadoval purkmistr Robert Ogorzały. 12. března 1931 se ve Starém Sączi narodil Józef Tischner, později jeden z nejznámějších polských filozofů a kněží.
Nechyběly ani těžké chvíle. V červenci 1934 zaplavila povodeň dolní části Mostek a léta 1934–1935 byla pro okolí velmi tíživá. Zato roku 1935 se v archivu římské Kongregace obřadů našla ztracená akta Kingina kanonizačního procesu z roku 1742. Byl to první krok k tomu, co se mělo stát o šedesát čtyři let později.
Učitelský ústav – chlouba města
Největší chloubou meziválečného Sącze byl učitelský ústav. Když se roku 1920 objevily plány přesunout ho jinam, obyvatelé protestovali. 27. ledna 1925 se škola přestěhovala z budovy magistrátu do nové budovy v ul. Dworské a 12. října téhož roku dostala jméno Jana Długosze. Budova v dnešní ul. Daszyńského 15 slouží škole dodnes.
Velká školská politika se však ukázala silnější než místní láska. Jędrzejewiczova reforma z roku 1932 zastavila přijímání žáků, poslední třída byla roku 1935 přesunuta do Nowého Sącze a maturita v létě 1936 uzavřela dějiny školy. 18. února 1937 určila městská rada pod vedením purkmistra Ogorzałého opuštěné budovy pro pedagogické lyceum. Roku 1921 byl otevřen také soukromý dívčí učitelský ústav a klarisky vedly své školy až do roku 1938. Na počátku třicátých let byly v ul. Daszyńského postaveny další školní budovy.
Září a okupace
Pohraniční boje na Sądecku trvaly od 1. do 6. září 1939. Starosądeckému úseku 2. horské brigády velel major Włodzimierz Kraszkiewicz. 5. září vyhodili polští ženisté ve Starém Sączi silniční a železniční most přes Poprad. Kolem 10.30 dorazili do města cyklisté německého 11. průzkumného praporu a dostali se pod palbu. Nowy Sącz padl následujícího dne, 6. září, kolem šesté ráno.
Okupanti shromáždili obyvatele na rynku a muže zadrželi přes noc ve škole. 26. října skončila vojenská správa. 6. prosince 1939 byl komisařským purkmistrem jmenován evangelický pastor ze Stadeł Fryderyk Spiess, který úřadoval do srpna 1944. Stary Sącz, německy Alt-Sandez, byl jedním ze sedmi měst okresu Kreis Neu-Sandez v krakovském distriktu. Od roku 1940 řídil místní policii folksdojč Franciszek Lawitschka, organizátor razií, který v červnu 1944 uprchl.
Teror doléhal na všechny. 21. srpna 1941 bylo v Biegonicích zastřeleno 44 vězňů. Krejčí Franciszek Kwiatkowski, který ukryl majetek židovského zubaře, byl zastřelen v Nowém Sączi, pravděpodobně roku 1942. Údolím Popradu, přes Rytro, Kosarzyska a Eliaszówku, vedly kurýrní trasy do Maďarska. Etapovými body byly Biegonice a Nawojowa a z obce pocházeli kurýři Jan Żółciński a Stanisław Dziedzic z Mostek.
Holocaust starosądeckých Židů
Před válkou žilo ve Starém Sączi kolem pěti set Židů. Koncem roku 1939 zřídili Němci Judenrat. Od března 1940 byli do města přesídlováni Židé z okolních vesnic, mezi nimi rodina Mońka Goldfingera z Wierchomle. Na jaře 1942 bylo v ul. Krakowské, vedle dobytčího trhu, zřízeno otevřené ghetto, v němž bylo natěsnáno kolem tisíce lidí.
17. srpna 1942 dostali Židé rozkaz shromáždit se na dobytčím trhu. Nákladní auta se starými a nemocnými zahnula směrem k Popradu. V lesíku na Piaskach bylo zastřeleno 95 osob. Ostatní byli hnáni do Nowého Sącze, odkud byli ve dnech 25.–28. srpna deportováni do vyhlazovacího tábora Bełżec. Starosądecké ghetto bylo zlikvidováno jako první na Sądecku, před ghetty v Limanowé, Gorlicích, Grybowě a Nowém Sączi. Synagoga v ul. Staszica byla zpustošena.
Mońek Goldfinger přežil jako jediný ze své rodiny. Prošel Rożnowem, Tarnowem, Szebnií, Birkenau a Buchenwaldem. Do Starého Sącze se vrátil jako host Apelu paměti v roce 2016, nazývaný posledním svědkem oněch dní. Hrob na Piaskach, v lese nad Popradem u mostu, je místem každoročního Apelu paměti 17. srpna.
Konec okupace
Okupace skončila v lednu 1945. 20. ledna kolem jedenácté opustili Němci Nowy Sącz a nedlouho poté, ze strachu z obklíčení, opustili postavení nad Popradem a ve Starém Sączi. Přesné datum vstupu sovětských vojsk do města není jisté. Při ústupu Němci vyhodili do povětří nádraží a železniční i silniční most. Samotná zástavba města však velké škody neutrpěla.
Nejbolestnější byla ztráta lidí. Následkem války a holocaustu klesl počet obyvatel na zhruba 4,5 tisíce. Mezi oběťmi katyňského a charkovského zločinu bylo 23 důstojníků, absolventů starosądeckého učitelského ústavu. Připomíná je deska odhalená roku 2010.
Na starých i nových fotografiích
