Památky a pietní místa

Srdce Starého Sącze bije za těmito zdmi od 6. července 1280, kdy kněžna Kinga svěřila klariskám město a 28 vesnic. Gotický pískovcový kostel vysvětil roku 1332 biskup Jan Grot a v kapli spočívají ostatky svaté zakladatelky, střežené lipovou soškou z doby kolem roku 1470.

Na přelomu 16. a 17. století dal kardinál Radziwiłł zvýšit hradby a prorazit v nich střílny a Jan di Simoni přestavěl klášter v kameni. Interiér oslňuje barokem: kazatelna „Strom Jesse“ z roku 1671 a mramorové oltáře z dílny Baltazara Fontany. Sestry přečkaly josefínské rušení klášterů, požár roku 1764 i dvě války – a modlí se tu dodnes.

Fara pamatuje doby, kdy se farář Jakub roku 1299 podepisoval plebanus de Antiqua Civitate. Původně byla zasvěcena sv. Alžbětě a sv. Markétě – tetě a sestře Kingy. Oheň ji navštívil mnohokrát: po nájezdu Stibora roku 1410, při velkém požáru roku 1644 i při pohromě roku 1795.

Pokaždé ji měšťané zvedli z trosek. Věž postavil Paweł Beber (i když ji někteří datují dříve) a roku 1679 zbudoval Jan Głowiński varhany, které dodnes zpívají během festivalu „1679.org“.

Téměř hektar kočičích hlav – po přestavbě kolem 1 250 000 kamenů – a z každého rohu vždy dvě ulice, jak se sluší na město založené podle spišských a uherských vzorů. Náměstí bylo vytyčeno ještě za Kingy a pravidelný tvar mu dala druhá lokace z let 1357–1358.

Stávala tu radnice – od roku 1750 zděná, s věží a krámky – pohltil ji však požár roku 1795 a už nikdy nebyla obnovena. Zůstala studna z roku 1848, lípy z roku 1877 a nízká přízemní zástavba, díky níž patří toto náměstí k nejkrásnějším v Malopolsku.

Jediný zděný dům, který přečkal velký požár roku 1795. Zdi má metr silné a podlahu z říčních valounů. Odkud jméno? Jedni říkají – od koželužských jam, jiní – od šatlavy. V meziválečném období tu rodina Steireichových provozovala vinárnu.

Od roku 1956 dům hostí sbírky obuvníka Józefa Paszkiewicze a od roku 1976 Regionální muzeum Seweryna Udzieli. Najdete tu památky na Adu Sari a kněze Józefa Tischnera.

Menší bratři sem přišli ještě za Kingy – dvanáct řeholníků v západní části města, u kostela sv. Stanislava. Právě jejich peru se připisuje středověký životopis svaté kněžny.

Rakušané rušili klášter krok za krokem: roku 1786 byl kostel předán kolonistům, roku 1813 byla sýpka zabrána pro sůl a roku 1814 odešli poslední bratři. Roku 1831 město sýpku koupilo a zřídilo v ní radnici, zatímco v kostele a klášteře byl umístěn soud s věznicí.

Svatého Rocha a Šebestiána vzývali lidé proti moru – není divu, že jejich kaple stála na okraji města už koncem 16. století. Dnešní kamenný kostelík s apsidou dali postavit abatyše Anna Lipska a Samuel Łapka v letech 1643–1644.

Od roku 1783 se kolem svatyně rozkládá starý hřbitov. Odpočívají tu kněz Józef Leopold Kmietowicz, historik Szczęsny Morawski a skladatel Jan Joachim Czech a vedle nich – mauzoleum klarisek.

Židé se ve městě klarisek usazovali pozdě – ještě roku 1799 tu nežil ani jeden. Roku 1876 vyrostla dřevěná modlitebna a na počátku 20. století zděná synagoga podle návrhu Józefa Kostańského, kterou nechal postavit Baruch Holländer.

Za okupace ji Němci zpustošili a obec, která se v ní modlila, zahynula v srpnu 1942. Dnes stojí opuštěná – tichý svědek zapsaný do rejstříku památek.

Město usilovalo o učitelský ústav od roku 1894 a dosáhlo svého 5. října 1903. Zavázalo se postavit budovu a doplácet 1000 zlatých ročně. Nejprve se vyučovalo na magistrátu, od roku 1925 v nové budově, která dostala jméno Jana Długosze.

Z těchto zdí vzešly generace učitelů Sądecka. Mezi oběťmi Katyně a Charkova bylo 23 důstojníků – absolventů ústavu; připomíná je deska z roku 2010.

Roku 1893 svolali advokát Edward Szayer a lékárník Julian Fijałkowski 30 lidí a založili jednotu „Sokola“. Budovu bezplatně navrhl architekt Zenon Remi a základní kámen byl položen 15. května 1907.

Po první světové válce tu fungovalo první kino ve městě a po dlouhá léta – Centrum kultury a umění Ady Sari. Cvičilo se tu tělo i duch, hrálo se divadlo a promítaly filmy.

Dne 16. června 1999 se na starosądeckých lukách shromáždilo přes 600 tisíc lidí a Jan Pavel II. prohlásil Kingu za svatou: „Nebojte se být svatými.“ Dřevěný oltář navrhl Zenon Andrzej Remi ze Zakopaného a menza původně spočívala na kvádrech soli z Bochni.

Oltář měl putovat do Nového Sącze, ale starosta Kuczaj se postavil proti a biskup Skworc rozhodl, že zůstane. Dnes je to jediný papežský oltář zachovaný na původním místě, s muzeem a poutním domem.

Pověst vypráví, že voda tu vytryskla na Kingin pokyn. Badatelé v tom spíše vidí vzpomínku na Młynówku, náhon vedený z rybníka pod Miejskou Górou – poutníci sem ale stále chodí s lahvemi.

Zděná kaplička z roku 1779 nahradila dřevěnou. S tímto místem je spojeno uzdravení prof. Mariana Starczewského roku 1974, uznané za zázrak potřebný ke svatořečení.

Zalesený vrch (420 m n. m.) se tyčí nad městem od západu. Kdysi se tu hledalo kastelánské hradiště – marně. Místo něj se na svahu zachoval cholerový hřbitov z roku 1831 a kaplička z roku 1931.

Po čtvrt století tu fungoval skokanský můstek a od roku 2021 se mezi stromy vine „Lesní molo“. Lesní přírodní lokalita zabírá asi 113 ha v ochranném pásmu Popradského krajinného parku.

Tam, kde se za Polské lidové republiky těžil štěrk na stavbu Nowé Huty, si příroda vzala své zpátky. Těžební jámy zarostly a ve vodě se usadili bobři.

Roku 2018 sem architekti ze studia 55Architekci vedli lávku dlouhou asi 400 m se dvěma pozorovatelnami. Projekt získal Witkiewiczovu cenu a lidé sem chodí v zástupech – v prvním červnovém týdnu roku 2019 jich přišlo 1800.

Na obecním hřbitově v ulici Węgierska navrhl rakouský architekt Gustaw Ludwig roku 1915 oddělení pro padlé ve Velké válce. Později k němu přibyly hroby z druhé světové války.

Je to tichý kout vzpomínek, o kterém ví jen málokdo z návštěvníků. Kolik vojáků tu odpočívá, se dosud nepodařilo zjistit.

Dne 17. srpna 1942 dostali Židé rozkaz dostavit se na tržiště. Nákladní auta se starými a nemocnými zahnula k Popradu, do háje na Piaskach. Tam bylo zastřeleno 95 lidí. Ostatní byli vyhnáni do Nového Sącze a odvezeni do vyhlazovacího tábora v Bełżci.

V lese nad řekou stojí pomník nad hromadným hrobem. Každý rok 17. srpna sem obyvatelé přicházejí na pietní akt.

První „Sącz“ neležel tam, kde je dnes náměstí, ale o několik kilometrů dál, v severní části Podegrodzí. Na ostrožně oddělené příkopem stálo Zamczysko, které vyhořelo na přelomu 11. a 12. století. Asi 600 m jižně vyrostlo větší hradiště Grobla.

Právě v Grobli úřadovali sądečtí kasteláni. Roštový val byl obnovován nejméně čtyřikrát a pod hradištěm, u kostela sv. Jakuba, se rozvinulo podhradí – odtud jméno Podegrodzie.

Ještě než přišli Piastovci, měla moc v kotlině svou pevnost nad Dunajcem. Vícedílné hradiště v Naszacowicích zabíralo asi 15 ha – bylo opravdu obrovské. Val se budoval v několika fázích a vrstvy spáleniště svědčí o bouřlivých dějinách.

Archeologové z Jagellonské univerzity pod vedením Jacka Poleského tu kopali od roku 1983. Našli předměty z avarského, velkomoravského a staromaďarského okruhu – znamení, že stezky přes Karpaty byly živé dávno před Kingou.