Několik měsíců po Kingině smrti, osmého dne listopadu léta 1292, vydal český král Václav II. privilegium, které mělo proměnit osud celého Sądecka.
Bertold a Arnold, synové sądeckého fojta Tylmana, dostali příkaz přenést město na pozemky biskupské vsi Kamienica, do soutoku Dunajce a Kamienice, na půdu patřící krakovskému biskupovi Pavlovi z Przemankowa.
Nové místo bylo lépe hajitelné a uherská hranice potřebovala pevnou stráž. Záměr byl smělý: přenést nejen měšťany, ale i oba konventy, klarisek i františkánů.
Dva Sącze, jedno jméno
Plán se zdařil jen napůl. Nowy Sącz vznikl a vzrostl, staré město však ani nepomyslelo zmizet – trvalo při klášteře, při hrobě své zakladatelky a při svém náměstí.
Roku 1298 dostaly klarisky sto hřiven stříbra z krakovských solných žup jako odškodnění, což mělo definitivně uzavřít věc přesídlení. Klášter stříbro přijal a město zůstalo tam, kde bylo.
Od té doby bylo třeba oba Sącze nějak rozlišovat. Už roku 1299 vystupuje v listině farář Jakub jako plebanus de Antiqua Civitate – farář ze Starého Města. Jméno „Nowy Sącz“ se ujalo teprve ve druhé čtvrtině 14. století.
Tak získalo staré Kingino hradiště přídomek, který nese dodnes.
Neklidné čtrnácté století
Počátek nového století přinesl městu krev a oheň. Roku 1306, po zavraždění Václava III., přepadli lidé biskupa Jana Muskaty Stary Sącz a záznam o té události praví, že „mnoho lidí bylo zabito, oběšeno a ukřižováno“.
Těžké to byly časy pro bezbranné město, které nechránily žádné hradby.
A přece obchod neustával. Kolem 12. září 1306 nařizovalo privilegium pro Krakov kupcům vezoucím měď „z Uher a Sącze do Toruně“, aby zboží prodávali právě v Krakově.
Roku 1307 se v listině objevuje městská rada a roku 1310 listina o dovozu mědi, vína, dobytka a prasat z Uher. Sącz žil ze stezky, která vedla přes hory k jižním sousedům.
Neklidu nebylo ušetřeno ani později. Roku 1311 tu tábořila uherská vojska, která přivolal Vladislav Lokýtek, aby potlačil vzpouru fojta Alberta. Roku 1315 bylo fojtství prodáno za peníze a roku 1322 vedly klarisky s Lokýtkem spor o patronát nad farností.
Zajímavé je, že historici neznají žádné Lokýtkovo privilegium pro Stary Sącz. Po jeho nástupu k moci se však statky klarisek ustálily.
Kingin hrob a kostel Nejsvětější Trojice
Památka Kingy nehasla ani na chvíli. Kolem roku 1307 byly její ostatky uloženy do kamenné hrobky, v letech 1307–1312 bylo sepsáno jednadvacet zázraků a roku 1329 dokončena kniha Miracula.
Anonymní životopis Vita et miracula sanctae Kyngae, sepsaný v letech 1317–1329, se připisuje starosądeckým františkánům, a mezi nimi bratru Floriánovi.
Tehdy také vyrostl kamenný klášterní kostel. Gotický chrám Nejsvětější Trojice vysvětil biskup Jan Grot roku 1332.
Historik umění Piotr Pajor v něm vidí jednotnou stavbu, postavenou v jediné kampani dílnou krakovské katedrály, patrně s podporou Lokýtka a jeho choti Hedviky.
Táž Hedvika Kališská se jako vdova roku 1334 ujala vlády nad Starým Sączem. Zemřela 10. prosince 1339 a spočinula v klášteře.
Nebyla první z rodu, která zde našla útočiště – její matka Jolanta, rodná sestra Kingy, zde zemřela jako klariska již roku 1298.
Abatyše, vsi a magdeburské právo
Klarisky hospodařily na velkých statcích a chápaly, že půda bez lidí má malou cenu.
Roku 1307 osadily Kluszkowce na šedesáti lánech se šestnácti lety osvobození od dávek, roku 1317 Sromowce Wyżne, roku 1324 přikoupily Krosnu a roku 1336 založila abatyše Salomea Tylmanowou. Ne všechno se dařilo: roku 1341 se abatyše Wisława marně snažila osadit ves mezi Dunajcem a Popradem.
Roku 1327 fungovaly celnice v Rytru a ve Starém Sączi a lokace Piwniczné (1348) a Muszyny (1364) přeuspořádaly celou síť osad v okolí. Starosądecká farnost čítala kolem roku 1340 zhruba tisíc tři sta čtyřicet duší.
To nejdůležitější přišlo roku 1357. Abatyše Konstancie, bývalá hlohovská kněžna a neteř Kazimíra Velikého, udělila městu magdeburské právo.
Fojtství zůstalo v rukou kláštera a listina vyjmenovává masné, chlebné a soukenné krámy. Privilegium bylo později potvrzováno, mimo jiné roku 1358 a 1415.
Tehdy také dostalo město pravidelný tvar: obdélné náměstí a z něj vybíhající bloky zástavby.
Král osidlování přál: roku 1359 snížil biskup Bodzęta, popoháněn panovníkem, desátek ve statcích klarisek.
Hůř dopadlo Kazimírovo privilegium z roku 1363, které osvobodilo kupce z Bardejova od cel a dalo vzniknout mnohaletému sporu o grybowské clo – rozhodnutému ve prospěch klarisek teprve roku 1508.
Přes Sącz putovala sůl z Bochni a Wieliczky, šarlatové sukno a olovo ze Sławkówa a Olkusze. Nejstarší jarmarky se konaly v neděli Nejsvětější Trojice a na svátek svatých Felixe a Adaukta. Z roku 1396 pochází první zmínka o farní škole.
Králové a královny však sídlili již v Nowém Sączi: roku 1376 vládla královna Alžběta „ze Sącze“ a roku 1384 tam byla vítána Hedvika z Anjou.
Požár a pozvolný soumrak
Rok 1410, v Polsku zapamatovaný Grunwaldem, se ve Starém Sączi zapsal požárem. Stibor ze Stiboric ve službách Zikmunda Lucemburského přepadl a vypálil neopevněné město. Farní kostel byl patrně obnoven právě po tomto zničení.
Život plynul dál. Roku 1413 vedli starosądečtí kupci spor s Kateřinou z Bochni na krakovském hradě a roku 1441 putovali ke Kingině hrobu horníci z Bochni. Od roku 1454 existoval ve městě společný cech.
Kolem roku 1470 byla vyřezána lipová socha Kingy, kterou lze dodnes spatřit v kapli, v 70. letech 15. století jí biskup Jan Rzeszowski zbudoval mauzoleum a roku 1473 sepsal její životopis sám Jan Długosz.
Městská kniha z let 1480–1489 uvádí čtyři kožešnické dílny, čtyři pekaře, dva kováře a dva pivovary. Rejstřík bratrstva z roku 1488 přidává ševce, kováře, bednáře a rybáře. Skromné to řemeslo, ale živé.
Długosz však s městem neměl slitování. Psal o Starém Sączi jako o hradu „kdysi slavném a bohatém na lidi i kupce“, který „je nyní sotva málo známou vsí“.
Patrně přehnal, jak už to kronikáři dělávají – ale v těch slovech je slyšet pravda o městě, jemuž mladší bratr nad Kamienicí vzal obchod i královskou přízeň. Stary Sącz vstupoval do nové doby jako tiché městečko pod ochranou abatyše.
Na starých i nových fotografiích
